• Petra

PROJEKT SLZIČKY I.

Keď som bola malá, vôbec som nechápala, prečo dospelé tety furt kvôli niečomu plačú. Keď deti neposlúchajú. Keď deti poslúchajú, sú roztomilé a recitujú básničku na školskej besiedke. Keď manžel nepríde domov. Keď príde domov a prinesie kvety. Keď film skončí zle. Keď film skončí svadbou.


Keď som bola malá, veľké tety okolo mňa stále plakali a ja som neplakala nikdy.


Myslela som si, že som nejaký nezvyčajne silný jedinec. Že sa viem super ovládať a že keď budem dospelá, bude to určite strašne praktické. Neplakať.


Dokonca aj moja mamina na to naletela. Totiž... moja mamina plače úplne furt. Aby som jej nekrivdila. Nie že by sa to zhoršovalo. Vôbec sa to nezhoršuje. Vždy plakala furt. Ale iba ona, ja nie. A často sa mi čudovala. Prišla som domov smutná z toho, že sme sa s deťmi v škole pohádali. Alebo že som dostala zlú známku a nebolo to spravodlivé.


„A plakala si, Peti?“

„Nie. Vydržím.“


Vážne som si myslela, že je to nejaká superschopnosť, s ktorou som sa narodila a ktorá mi už zostane.


Ha ha.


Dnes som v saune plakala od šťastia z toho, že som v saune.


Včera som plakala kvôli cenám nehnuteľností.


Predvčerom som tuším neplakala a predpredvčerom som plakala u fyzioterapeuta, ale už si vôbec nespomínam na príčinu.


Odkedy som dospela, tak to takto mám. Plačem. Cítim sa trošku podvedená, že ma na to v detstve nikto nepripravil. Je veľa vecí, ktoré mi dospelí od detstva vštepovali:


Keď budeš veľká, budeš musieť zarábať peniažky.


Keď budeš veľká, už ti nikto variť a prať nebude.


Keď budeš veľká, už nebudeš mať toľko vyrážok.


Keď budeš veľká, budeš môcť byť hore tak dlho, že stihneš v telke dopozerať aj celý Jurský park.


Splachuj.


To, že začnem plakať ako ostatné veľké ženy, mi nikto nepovedal, a pre mňa je to dnes zrejme práve preto veľká téma a ohromný zdroj rezignovaného humoru.


Vďaka tomu vznikol aj Projekt Slzičky, v rámci ktorého sa so mnou môžete deliť o svoje bizarné dôvody na plač (tu). Poučila som sa zo svojich detských chýb. Už viem, že nie som žiadny superjedinec. Že sme všetky rovnaké a že sa s tým nedá vôbec nič robiť. Keď si človek doma plače sám, alebo nebodaj pred zrakom nechápavého, bezmocného samčeka, často je to frustrujúce. Keď sa však môžete cez slzy zasmiať na tom, že zatiaľ čo vy plačete kvôli cenám nehnuteľností, niekde tam vonku vaša spolusamička plače pri starých klipoch Karla Gotta, je to ohromne oslobodzujúce.

Keď sme spolu, sme silnejšie. A keď pochopíme, za čo všetko by sme plakať mohli, ale neplačeme, hneď si pripadáme chladnokrvnejšie. Nuž sa so mnou začítajte do skvostov, o ktoré ste sa so mnou podelili v rámci Projektu Slzičky. Sú famózne a vo svetle niektorých z nich si pripadám chladnokrvne ako Jack Rozparovač.


Však aha:


„Plakala som, keď bola v telke reklama na toaletný papier Kleenex s labradorom. Niekoľkokrát.“


Vygooglila som si to. Ten labrador má chromé zadné nožičky, k riťke má pripevnený invalidný vozíček a šťastne hopká po tráve. To je úplný kalkul na ženské srdce, nedívajte sa na to.


„Keď sa mi nezdvihne koláč v rúre, keď sa mi zdrcne mandľové mlieko v káve, alebo keď v kinderku nájdem poľské puzzle.“


Keď sa tešíš, že si doma po hroznom dni urobíš palacinky, ale v chladničke nie je ani jedno vajce. Keď prší a došla káva. Keď zahodíš všetky zásady, načneš tabuľku čokoládky a ona nie je dobrá. Ženský plač kvôli jedlu je samostatná kapitola, pre ktorú máme v mozgu vyhradené špeciálne miesto.


„Keď som zistila, že mi došlo arašidové maslo.“


Presne o tom hovorím.


„Krájala som baklažán a v rádiu hrali Lady Gaga. A mne bolo toho baklažánu strašne ľúto, ale zároveň som na neho bola hrdá, že má tú česť byť v mojom prvom karí.“


„Mám PMS a tešila som sa, že si dám hranolky s dipom z majonézy zmiešanej s kečupom a čili. Nechala som manžela ten dip prvý raz v živote namiešať a on tam dal lyžičku jogurtu. Jogurtu. Do môjho tučného, nezdravého dipu. Cítim ho tam. Majonéza nám došla a ja zadržujem slzy.“


Nie. Keď ide o jedlo, naozaj to nemá hranice.


„Chystali sme sa s priateľom na koncert Lucie. On išiel predtým vyvenčiť nášho psa, zatiaľ čo ja som sa chystala. Keď prišiel, vzal si bundu a že odchádzame na koncert. Pýtam sa ho: „Kde máš psa?“ A on, že už ho odovzdal na stráženie. V tú chvíľu akoby pre mňa prestal existovať svet. On ma nenechal rozlúčiť sa s mojím psíkom??!! Ako to chudáčik pochopí? Nevie, kam idem, kedy prídem a prečo sme ho odložili na stráženie. Nestihla som mu nič povedať! Prácne urobený mejkap v ťahu, slzy tiekli až do príjazdu k O2 aréne. Tam mi priateľ povedal, či som sa náhodou nezbláznila a že takto tam so mnou nejde a vrátime sa domov. Predstava, že by som nevidela Davida Kollera však predstavovala riziko ďalšej vlny plaču, tak som si utrela slzy a hrdo išla smútok z opustenia môjho psíka roztancovať na parket.“


Hudba celkovo dokáže poriadne zamiešať ženskými slzičkami. Ostatne...


„Náhodne som si na YouTube pustila pesničku od Rytmusa Sanel.“


Aj toto som si vygooglila. Ak nemusíte, nerobte to. Vyskúšané za vás.


„Keď k Medzinárodnému dňu detí dostanem formu na koláč alebo kuchynskú váhu.“


Ja k MDD už roky nedostávam nič.

Myslela som, že je to normálne.

Kde mám kapesníček?


„Raz som plakala na zastávke autobusu. Dôvod – oproti na druhej strane cesty sedel bezdomovec so svojím čúčom. Strašne vtedy fúkalo a pršal ten hnusný poprašok, čo ti ide priamo do tváre z každej svetovej strany. Ako som tak na neho pozerala, uvedomila som si, že on to čúčo vypije sám. Že nemá nikoho, komu by chýbal a nalial by mu druhý pohár čúča, aby spolu mohli nadávať na počasie. Dosť ma to chytilo za srdce.“


„Keď idem behať a začne pršať po piatich minútach.“


Hlavne aby človek cestou nenarazil ešte aj na pána s čúčom.


„Krokodílie slzy od dojatia som ronila pri scéne v Prci, prci, prcičky 2, keď ten chudák chlapec urobil zo seba retarda hrajúceho na trúbe kvôli Mischel. Naozaj to bolo krásne romantické gesto.“


„Keď ma 15-ročný chlapec v obchode osloví teta.“


To vážne nie je dôvod na plač. Teta som tu ja. Netuším, kto dopekla je Mischel a o čom je film Prci, prci, prcičky 2.


„Keď na ulici svietilo pouličné osvetlenie.“


A vraj že ženy sú zložité.


„Plačem každé ráno, keď sa obliekam do práce, pretože vonku je strašná zima a pritom už vopred viem, ako sa budem v mojom oblečení poobede variť, piecť a potiť na slnku, keď pôjdem z práce.“


Medzitým nám prišiel november, slniečko prestalo existovať a hneď sme omnoho šťastnejšie, všakže.


„Keď do gréckeho šalátu kúpim cuketu miesto uhorky.“


Môj absolútny favorit.


„Rozplakala som sa, keď som na nemčine kolegovi povedala, že sa dobre vyzlieka namiesto oblieka.“


„Keď mi manžel povedal: „Ty moje klisničko,“ keď som pred ním schádzala po schodoch.“


Klisnička v češtine označuje samičku koňa. Myslím, že slečna, ktorú rozplakalo oslovenie „teta“ sa teraz cíti omnoho lepšie.


Na záver som vám odložila jeden dlhý a pestrofarebný príbeh slzičiek. Nedovolila som si doň nijak zasiahnuť ani ho preložiť do slovenčiny, aby som nenarušila tie pekné a dôležité české reálie. Za pánom Weigelom totiž plakávam aj ja.


„Před asi třemi lety, pár let před obávanou čtyřicítkou, mi začaly šíleně zlobit hormony. Než jsem ale přišla na to, že jde o hormonální nerovnováhu, byla jsem přesvědčena, že problém je můj život. Buď jsem brečela nebo jsem byla protivná. V horším případě jsem nenáviděla svého skvělého partnera, svoji skvělou sestru, celé lidstvo a konečně samu sebe. Moje nálady byly neustále předmenstruační. Protože se znám a vím, že to rozhodně nejsem já a protože vím, že lidé, kteří jsou mi nejbližší, se najednou nestali otravní jako zadek a v neposlední řadě, protože jsem holka šikovná a umím googlovat (bravo!), jsem po čase dospěla k názoru, že mi začal přechod. Ve 38 letech.

A tak jsem začala hledat řešení (ne, nešla jsem k lékaři), našla jsem Sarapis Soju s červeným jetelem a začala si zaznamenávat změny. Během deseti dní se mi diagnóza potvrdila. Zmizely bolesti v kyčlích a moje nálada se prosvětlila a stabilizovala. Najednou všichni, kdo měli být skvělí, opět skvělí byli. Idioti idioty zůstali a svět byl v pořádku. Zase jsem měla výkyvy nálad jen ve dny, kdy se to u žen očekává.

Rozbrečela jsem se štěstím. Pak pláč přešel v lítostivý vodopád, protože jsem stará a brzy zemřu.

Od té doby uběhly 3 roky. Sarapis soju musím každé tři měsíce střídat s jiným produktem, který tak dobře nefunguje, ale jinak to nejde. A jak jde čas a hormonální nerovnováha se stále více vychyluje od normálu, začal zase ten nekontrolovatelný pláč.

Abych ale všechno nesváděla na hormony, prostě si to tu přiznám - měknu.

Můj cynismus, sarkasmus a mámtovpíčismus se změnil na něhu, porozumění a soucitný postoj ke všemu živému na planetě (kromě některých lidí). Viním svého přítele. Díky němu konečně mohu někoho bez strachu z neopětované lásky milovat, a to mi strhlo moji pevně postavenou zeď.

Naposledy jsem se rozbrečela, když jsem četla článek Privítajte projekt Slzičky. Asi úlevou, že v tom nejsem sama.

Další epizodu jsem měla nedávno...

Umřel Jaroslav Weigel. Nikdy jsem se s ním nesetkala osobně (pokud nepočítám jeviště). Umřel ve velice úctyhodném věku. Umřel přirozenou smrtí. Přesto mě to totálně rozsekalo. Brečela jsem ten den asi pětkrát. Naštěstí jsem byla doma nemocná, tak se mi to nestalo v tramvaji. Za pár dní jsem našla od Oprásků z historje jemu věnovaný komiks. Nejdřív jsem brečela, protože jsem si připomněla, že zemřel a že já taky zemřu a máma brzy zemře a můj přítel zemře a všichni, koho mám ráda, zemřou. Jen ten náš prezident a premiér tu budou věčně. Pak jsem se u stejného obrázku usedavě rozbrečela znovu v momentě, kdy jsem si všimla, že i pan Smrtka, který si pro něj přišel, pláče. A brečím teď znovu, když to popisuji. Dále, asi o další týden později, jsem se rozbrečela, když jsem začala číst knihu, kterou pan Weigel ilustroval. Prostě jsem si přečetla: ilustrace J. Weigel a už to jelo.

Abychom si to vysvětlili: ano, je to velice smutné, že zrovna tento pán zemřel. Je mi to líto. Divadlo Járy Cimrmana se pomalu stěhuje do Českého nebe. Ale nepamatuji se, že bych takto moc a opakovaně brečela, když před 14 lety zemřel můj otec. To jen, abych to tu postavila do jisté perspektivy.

A teď ten druhý pláč. Pláč štěstí.

Protože proč se smát, když místo toho můžu brečet, že ano? Před týdnem jsem se rozhodla, že končím s Twitterem. Facebook jsem již dávno velice omezila, prakticky se tam chodím jen bavit nad vtipy a sleduji několik zajímavých lidí (Lukáš Pich - kameraman přírody je jedním z nich). Místo každodenního záseku na sociálních sítích (a že Twitter spolykal klidně i 4 hodiny a více denně), kde jsem se vytáčela do běla (politikou hlavně) a následně brečela nad úpadkem lidstva, jsem se rozhodla předplatit si Curiosity Stream a koukat se na zajímavé dokumenty. A tak hned u prvního dokumentu, který se týkal hmyzu a rostlin (moje nejoblíbenější téma), jsem se štěstím ze vší té pohody rozplakala.

Asi ten pláč prostě potřebuji k životu.

Až mi skončí přechod, budu plakat nad tím, že již nepláču kvůli každé kravině.“

Viete, ja vo všeobecnosti nie som ten typ samičky, ktorá by mala potrebu združovať sa s inými ženami, demonštrovať svoje ženstvo, silu ženského tela a ducha a všetky tie feminínne éterické záležitosti. Som zástancom toho, že všetci sme si rovní a môžeme byť kýmkoľvek a čímkoľvek. Ženské slzy sú však takým jedinečným a roztomilým fenoménom, že ma ohromne baví a podporuje, že sme v tom všetky spolu. Neprestávajte. Posielajte mi svoje slzičky sem.


Projekt Slzičky má zmysel.


Koniec článku.


Plačem.

©2019 by Petra Pavlíková. Tušom.